Zima roku 1915 nebyla obyčejná. Led, který obvykle na přelomu roku ve Weddellově moři ustupoval, tentokrát jen sílil. Loď Endurance, pýcha britské expedice vedené Ernestem Shackletonem, uvízla ve vězení bílého mrazu. Obklopená desítkami kilometrů praskajícího ledu, který každým dnem tlačil na její boky jako železný svěrák.

V podpalubí se Shackleton opíral o mapu. Věděl, že jeho plán – přejít napříč Antarktidou – ztroskotal. Sen, kvůli kterému riskoval vše, se mu před očima hroutil. Ale na rozdíl od jiných velitelů nepanikařil. Neochromil ho strach. Neztratil směr.

Místo toho se v něm cosi vznítilo. Možná by neurologové o sto let později řekli, že převzal velení jeho přední střední cingulární kortex – ta zvláštní oblast mozku, která se ozývá, když se musíme rozhodnout: bojuj nebo uteč? Pokračuj, nebo to zabal?

Shackleton zvolil možnost, která mu neměla získat slávu, uznání a věhlas – nerozhodl se pro překročení Antarktidy – namísto toho se rozhodl zachránit své muže. „Pokud to přežijeme,“ zapsal si tehdy do deníku, „bude to proto, že jsme si každý den znovu vybrali jít dál.“

Shackletonova nezlomná vůle tehdy zachránila všech 28 mužů, včetně jeho samého. I přes nehostinné podmínky, které Shackletona s jeho posádkou doprovázely, dokázal v ledovém vězení Antarktidy přežít s celou posádkou po dobu 634 dnů. Téměř 21 měsíců.

Právě nezlomná vůle, pevné odhodlání a vytrvalost byly klíčovými rysy, které Shackletonovi umožnily přežít. Shackleton se stal ztělesněním starého řeckého přísloví:

„Všichni máme strach. Odvážní ale dokážou jít vpřed navzdory strachu – klidně i do smrti, ale vždy do vítězství.“

A dodnes je uznáván jako jeden z největších dobrodruhů všech dob. Každý jsme dobrodruzi svého života – a charakterové ctnosti, kterými disponoval Shackleton, si můžeme osvojit také. Co ale byla ta klíčová část mozku, kterou se Shackletonem máme společnou a kterou můžeme vědomě kultivovat?

Ačkoli to nelze zcela přesně doložit, Shackleton pravděpodobně disponoval velmi silným tzv. předním středním cingulárním kortexem, neboli aMCC (anterior mid-cingulate cortex).

aMCC: Vnitřní váha našich rozhodnutí

aMCC v našem mozku slouží jako jakýsi mediátor mezi neokortexem a limbickým systémem. Neokortex je nejnovější oblast mozku, která nám umožňuje logicky myslet, komplexně přemýšlet, řešit složité hádanky a racionálně uvažovat. Naproti tomu limbický systém zpracovává emoce.

Když se rozhoduješ, obvykle se v tobě přou právě tyto dvě mozkové oblasti – rozum & emoce – neokortex & limbický systém. Představ si to na příkladu: Když se po práci rozhoduješ, jestli půjdeš cvičit, nebo ne, tvůj limbický systém odhaduje energetickou náročnost (Kolik energie mě to cvičení bude stát?). Naproti tomu tvůj neokortex hodnotí, jestli odměna za cvičení bude dostatečná (Co za to dostanu?).

Obě dvě oblasti mozku podávají různé informace a aMCC je zpracovává a vyvažuje. Můžeš si aMCC představit jako starou váhu, která vyhodnocuje, jak se v dané situaci rozhodneš – půjdu cvičit, nebo ne? Budou benefity ze cvičení převažovat energii, kterou do toho budu muset dát?

Nyní jsme si řekli o „odhadované energetické náročnosti“ a „potenciální odměně“. Misky vah jsou rozmístěné. Začíná rozhodování mezi tím, jestli půjdeme cvičit, nebo ne. Jak ale misky můžeš ovlivnit? Jak zajistit, abys ses dokázal rozhodnout pro to jít cvičit? V zásadě čím více racionálních důkazů máš – čím více vědomostí a znalostí o tom, jak cvičení prospívá tvému tělu, tím více přidáš váhu neokortexu.

Naopak nemáš-li znalosti, ve skrze víš-li jen to, že cvičit je „asi“ dobré, tak máš velmi chabé důkazy, které by daly váhu tvému neokortexu. V takovém případě začnou vyhrávat pocity a emoce limbického systému a aMCC rozhodne v jeho prospěch.

Vědomosti a kalibrace amygdaly

Ve shrnutí: abys podpořil neokortex, sbírej znalosti, které ti řeknou, proč je cvičení dobré. No jo, ale co když je limbický systém příliš silný? Tady přichází do role tzv. kalibrace amygdaly. Amygdala je oblast ve tvém mozku, která se tě snaží chránit tím, že vyhledává potenciální hrozby ve tvém okolí. V jednoduchosti: dříve, když ses procházel džunglí a zašustilo vedle tebe křoví, bylo pro tebe lepší myslet si, že je tam tygr, a dát se na útěk (a to i když tam žádný tygr nebyl). Díky tomu sis zvýšil šanci na přežití, než kdybys sis myslel, že to byl jen závan větru, ale místo toho tam tygr doopravdy byl.

Amygdala v nás vzbuzuje strach a nekalibrovaná amygdala v nás vzbuzuje nekalibrovaný strach. Proto u věcí (např. seznamování se s novými lidmi), které jsou pro nás nekomfortní a které neprocvičujeme, amygdala produkuje nejhorší možné scénáře a vzbuzuje v nás strach. Proč o tom mluvím? Protože amygdala má významnou váhu na straně limbického systému. Chceš-li váhu zeslabit, potřebuješ kalibrovat amygdalu. A toho docílíš tím, že opakovaně budeš dělat věci, které jsou mimo tvou komfortní zónu.

Schválně si vzpomeň na tvou první prezentaci před vícero lidmi, tvou první jízdu v autoškole nebo na tvé první rande. Nikdy předtím jsi to nedělal a pravděpodobně jsi poprvé byl nervózní a měl jsi strach (nekalibrovaná amygdala v akci). Když už jsi to ale dělal po padesáté, takový strach ani nervozitu už jsi nejspíše neměl (opakováním nekomfortní věci se ti kalibrovala amygdala).

Proč je důležité řešit rozum?

Hodně mluvím o tom, jak je důležité přidat váhu na stranu neokortexu. Proč ale ne na stranu limbického systému? Protože neokortex ti pomáhá dělat dlouhodobě správnější rozhodnutí. Emoce tě řídí tady a teď – jsou předmětem krátkodobých rozhodnutí, která tě vedou spíše k jednorázovým, momentálním uspokojením (kouření, pití alkoholu, jezení ultra-průmyslově zpracovaných potravin, porno apod.). Naopak rozhodnutí založená na rozumu se ti nemusí zdát zprvu příjemná (cvičení, otužování, meditace, čtení), ale v dlouhodobém horizontu ti umožní dostat se na vrchol.

Netvrdím, že emoce jsou zbytečné, ale ve světě, který je naprogramován tak, aby našich emočních center zneužíval, je rozumové myšlení důležitější víc než kdy jindy. Proto když budeš mít dostatečné množství znalostí (budeš znát „proč“ svých rozhodnutí) a budeš mít zkalibrovanou amygdalu (aktivní vystupování z komfortní zóny), tak tvůj přední cingulární kortex (aMCC) rozhodne spíše ve prospěch neokortexu.

Následkem toho budeš mít lepší emoční kontrolu, budeš schopen lépe se rozhodovat ve prospěch dlouhodobých rozhodnutí a stejnou měrou budeš lépe zvládat stresové situace. Podobně jako Ernest Shackleton, který měl na sobě zodpovědnost dalších 27 mužů v nehostinné krajině s omezenými zásobami. I on měl bezpochyby mnoho pochybností, strachu a pocitů beznaděje. Ale nenechal se svými emocemi svázat. Nenechal vyhrát limbický systém – nezpanikařil, nepropadl depresi ani hněvu, nýbrž zachoval chladnou hlavu a svou odvahou, rozumem a leadershipem zachránil celou svou posádku ze situace, která zdánlivě už neměla naději.

„Obtíže jsou koneckonců jen věci, které je třeba překonat.“
― Ernest Shackleton

---

Zdroje:

• Anterior mid cingulate cortex functions. Consensus. (n.d.). https://consensus.app/search/anterior-mid-cingulate-cortex-functions/XocGYWHfTDqc1rvyNExq1w/?utm_source=share&utm_medium=clipboard
• Goodreads. (n.d.). Ernest Shackleton quotes (author of south). Goodreads. https://www.goodreads.com/author/quotes/80438.Ernest_Shackleton
• Wikimedia Foundation. (2024, January 4). Shackletonova Expedice. Wikipedia. https://cs.wikipedia.org/wiki/Shackletonova_expedice